K základní náplni lingvistické práce patří klasifikace/třídění jazykových jednotek neboli jejich seskupování na základě podstatných společných vlastností. Pokud se určitá jednotka některou z těchto vlastností odlišuje od velké většiny jednotek téže třídy, můžeme ji nazvat jazykovou výjimkou: kupř. 1) sloveso být se od ostatních sloves odlišuje tím, že jeho 3. osobu jednotného čísla on není nelze vykládat jako prosté připojení záporky ne- ke kladnému tvaru slovesa (na rozdíl od případů jako on neprosí, nedělá, nenakoupí, neodejde); podoba on neje (která by byla pravidelná) neexistuje; 2) slovo dítě je v rámci skupiny podstatných jmen výjimečné tím, že v množném čísle nemá stejný rod jako v čísle jednotném: to dítě – ty děti oproti to kuře – ta kuřata (obojí středního rodu), to město – ta města (obojí středního rodu), ten dům – ty domy (obojí mužského rodu), ta píseň – ty písně (obojí ženského rodu); tvary ty děti, bez dětí, dětem … jsou rodu ženského (jako ty kosti, bez kostí, kostem …); 3) přídavná jména dobrý a špatný se od většiny ostatních přídavných jmen odlišují tím, že při stupňování mají úplně jiné kořeny: dobrý – lepší, špatný – horší oproti hladký – hladší, těžký – těžší, úzký – užší, krásný – krásnější.
Slovo jakživ / jaktěživ je výjimečné přinejmenším ve dvou ohledech:
První výjimečnost souvisí s jeho příslušností ke skupině příslovcí/adverbií, o níž svědčí (mimo jiné) i jeho nahraditelnost nepochybným časovým příslovcem nikdy – slovo jakživ / jaktěživ lze ve větě VŽDY nahradit příslovcem nikdy (srov. případy jako To jsem jakživ neviděl – To jsem nikdy neviděl; Jakživ jsem nikomu neublížil – Nikdy jsem nikomu neublížil; Nikdo jaktěživ nejedl živou rybu – Nikdo nikdy nejedl živou rybu). O příslovcích se (právem) píše, že jsou neohebná neboli nemění ve větách svůj tvar: např. (časová) příslovce jako včera, dnes, zítra, pozdě, včas vystupují ve větách jen v této jediné podobě, což je podstatou jejich neohebnosti. Příslovce jak(tě)živ však vystupuje v několika různých podobách, které rozlišují gramatický (jmenný) rod, především mužský a ženský (jakživ versus jakživa): je-li podmět rodu mužského, koresponduje s ním mužská podoba jak(tě)živ (Něco takového pan Komárek asi jakživ neslyšel), je-li rodu ženského, koresponduje s ním ženská podoba jak(tě)živa (Maminka jakživa nemůže dojít pěšky až do La Barasse). Někdy se objevují i podoby jiné, např. jak(tě)živi (Vojáci na obou stranách jaktěživi nezapomenou na zuřivé hřmění děl) nebo jak(tě)živo (Vedení obce jaktěživo nepomyslelo na to, že …). Touto formální (rodovou) variantností je dána výjimečnost slova jak(tě)živ uvnitř neohebného slovního druhu příslovcí.
Druhá výjimečnost souvisí s tím, že užívání slova jak(tě)živ je v dnešní češtině omezeno (takřka výhradně) na věty se záporným tvarem slovesa (věta *Jakživ jsem potkal tak otravného člověka je nemožná, lze jen Jakživ jsem nepotkal tak otravného člověka). Tím je opět potvrzována blízkost příslovci nikdy, o němž to platí také (*Nikdy ho navštívil – Nikdy ho nenavštívil). Dalšími slovy, která se objevují jen v negativním kontextu, jsou spojka ani (Nejsem učitel ani kazatel), příslovce nikde (To už dnes nikde nenajdete) nebo zájmena nikdo, nic a žádný (To vám nikdo nezaručí; Nic vám neslibuji; Nedostal jsem žádný dárek). Skupina jednotek používaných pouze ve větách se záporným tvarem slovesa je početně velmi omezená, a proto lze její členy – a tedy i slovo jak(tě)živ – považovat za svého druhu výjimky v rámci slovní zásoby českého jazyka.
Závěrem je třeba poznamenat:
Dlouhodobě je možné pozorovat tendenci k nedodržování korespondence mezi tvarem příslovce jak(tě)živ (jak(tě)živa, jak(tě)živi …) a rodem podstatného jména v podmětu, např.: Tam se bílá paní jakživ nevyskytovala (odpovídalo by jakživa); Tito lidé se na bohoslužbě jaktěživo neobjevili (odpovídalo by jaktěživi); Rikitan otvíral hochům docela nové světy, mluvil o věcech, o jakých jaktěživ neslyšeli (ti hoši; odpovídalo by jaktěživi). Nebylo by namístě považovat tuto tendenci za projev nekompetentnosti mluvčích. Nerespektování rodu je projevem adaptování slova jak(tě)živ na skupinu příslovcí, projevem jeho směřování k neohebnosti, která je pro příslovce charakteristická. Prosazuje se zejména původně nejfrekventovanější podoba jak(tě)živ, popř. též podoba jak(tě)živo, která se svým koncovým -o mnoha příslovcím podobá (často, brzo, dávno, dlouho, ráno, narychlo, blízko, daleko, vlevo, vpravo aj.).
