Průhledy do církevní češtiny
Tento text pojednává o jazykových jevech obsažených v textech užívaných nebo vytvořených církví; v tomto smyslu užíváme i pojmenování „církevní čeština“.
Jazyk beletrie, a především poezie má svá výrazná specifika. Podstatnou funkcí textů tohoto druhu je funkce estetická, jíž autoři přizpůsobují volbu a uspořádání jazykových jednotek. V Písmu je poezie zastoupena zejména knihami žalmů. To, že jsou žalmy nejenom inspirovanými texty, ale i poezií, zdůrazňuje i Václav Bogner, autor českého katolického překladu Žalmů: „Žalmy jsou však i básnickým dílem, je to poezie.“ Proto obsahují početnou řadu prostředků typických pro básnickou tvorbu.
Výrazným básnickým prostředkem žalmů je paralelismus. Jedním jeho druhem je obměňování, variování formy při zachování (přibližně) téhož významu, jde tedy o říkání téhož jinými slovy, např. „S tebou jsme zdolali své nepřátele, v tvém jménu jsme pošlapali své protivníky“ (Žl 44) nebo „Slyš, můj lide, mé naučení, nastav uši slovům mých úst!“ (Žl 78). Literární žánr žalmu tedy klade vysoké nároky na tu vlastnost jazyka, která se nazývá synonymie, stejnoznačnost. Jiným druhem paralelismu je paralelismus syntaktický. O něm hovoříme tehdy, když po sobě následují verše s podobnou nebo stejnou syntaktickou (skladebnou) strukturou, např. „Jako laň prahne po vodách bystřin, tak prahne má duše po tobě, Bože!“ (Žl 42).
V žalmech se objevuje též hlásková instrumentace neboli organizované opakování hlásek (jehož účelem bývá eufonie, libozvučnost), např. „stolec svůj postavil k soudu. Podle práva bude svět soudit, podle spravedlnosti vyřkne rozsudek nad národy“ (Žl 9). Stejná pasáž v ekumenickém překladu zní „soudnou stolici má připravenu. Rozsoudí svět spravedlivě, povede při národů dle práva“. To, že zde opakování stejných hlásek není náhodné, nýbrž záměrné, dokazují hlavně opozice „postavil“ versus „má připravenu“ a „podle, podle“ versus „povede při“. Uveďme ještě příklad sykavkové instrumentace z Nerudovy Balady pašijové: „Byla rada kol božího trůnu svolána, by satan měl svou vůli. Slétli andělé se s nebes končin, vzlétl také satan šumně zdůli.“
Dalším básnickým prostředkem, se kterým se v žalmech setkáváme, je anafora neboli opakování stejného slova (slov) na počátku po sobě jdoucích veršů, např. „Jak dlouho budeš na mě, Hospodine, docela zapomínat, jak dlouho budeš přede mnou skrývat svou tvář?“ (Žl 13).
Toto krátké pojednání o básnické češtině zakončíme ještě jednou paralelou mezi žalmem a básní českého básníka. V obou případech jde o uplatnění vlastních jmen v básnické tvorbě. Prvním příkladem je pasáž z Žalmu 76: „Slavný je Bůh v Judsku, v Izraeli má veliké jméno. Jeho stánek je v Salemu, jeho příbytek na Siónu.“ Druhým příkladem je část Bezručovy básně Vrbice, v níž autor užil obrazu ukřižovaného Krista: „Zapadlé domky, kde na střechách mechy se plazí, ve čtyřech topolích na kříži Kristus. Tak vrazili v čelo mi trnovou korunu při Bohumíně, přibili ruku mi v Ostravě, v Těšíně v srdce mne bodli, z Lipiny octu mi podali píti, při Lysé nohy mi probili hřebem.“
Text byl poprvé publikován ve Zpravodaji pražské arcidiecéze, č. 7, r. 18, 2010, s. 15 (dostupné na Zpravodaj arcidiecéze – Apha). Zde ho představujeme s drobnými úpravami.
