Slova jako muž, otec, bratr, přítel, politik, soused, lingvista, matematik atp. jsou v mluvnicích charakterizována jako podstatná jména (substantiva) rodu mužského životného. Slova jako žena, matka, sestra, přítelkyně, politička, sousedka, lingvistka, matematička za životná považována nejsou. Mužské substantivum (maskulinum) sněhulák ovšem životné je, jak je nám správně vštěpováno už na prvním stupni základní školy. Zdá se tedy, že i sněhulák je životnější než žena. Stejně tak i robot, kostlivec nebo plyšák, jakož i hroch, nosorožec či opičák. I kdyby se matematička rozkrájela a s vynaložením veškerého úsilí přece jen vyřešila kvadraturu kruhu, nestane se životnou, zatímco můj čtyřicetiletý vypelichaný plyšový oslík životný je, aniž by musel na polici v knihovně pohnout uchem. Kdyby daná matematička (demotivovaná nezživotněním) polevila ve své práci, až by nakonec úplně zlenivěla, snad by pak konečně v důsledku toho přece jen zživotněla, neboť slovo lenoch životné je. Je to smutné, ale je to tak, taková je gramatika.
Proč je tomu tak?
Učitelé a učebnice pro první stupeň základních škol nám správně říkají, že životnost a neživotnost rozlišujeme a určujeme jen u rodu mužského. K tomu explicitně dodávám: gramatický protiklad životnost versus neživotnost určujeme jen u rodu mužského proto, protože jen u rodu mužského existuje. Bystrý žák nebo pohotový čtenář by mohli namítnout: Ale významový rozdíl živá bytost versus neživý objekt přece existuje nejen u maskulin, ale i u feminin, vezměme třeba muž – nůž, kmotr – svetr (maskulina), a stejně tak i žena – stěna, dělnice – popelnice (feminina). To je pravda. Podstatné však je, že pouze u rodu mužského zakládá tento významový rozdíl gramatickou kategorii, pouze v rámci maskulin existuje v podobě gramatické kategorie. O gramatické kategorii lze totiž hovořit pouze tehdy, je-li určitý významový rozdíl i nějak formálně reflektován, projevuje-li se v oblasti formy, je-li tvarově signalizován. K tomu dochází jen u maskulin. Například tím, že maskulina označující živé bytosti mají nominativ a akuzativ (první a čtvrtý pád) formálně rozlišeny, zatímco maskulina označující neživé objekty tyto dva pády formálně rozlišeny nemají: starý pán nom. – vidím starého pána akuz. versus starý hrad nom. – vidím starý hrad akuz.; staří pánové nom. – vidím staré pány akuz. versus staré hrady nom. – vidím staré hrady akuz.. Výraznou koncovkou podílející se na utváření kategorie životnosti je koncovka -ovi v dativu a lokálu singuláru (ve třetím a šestém pádě čísla jednotného): dal to pánovi / opravářovi / starostovi – mluví o pánovi / opravářovi / starostovi (nikoli však přijeli jsme k *hradovi dat.; trocha másla na *nožovi lok.). Za významný rozdílový pád lze považovat i genitiv v případech jako od pána versus od hradu, bez školáka versus bez padáku.
Jednoduše lze tedy říci: kdyby se mužská pojmenování živých bytostí a neživých objektů skloňovala stejně, gramatická kategorie (ne)životnosti by neexistovala (protože by daný významový protiklad nebyl formálně reflektován). Právě tak je tomu u feminin: žena – budova (nominativ), bez matematičky – bez kalkulačky (genitiv), vidím mladou kuchařku – jak používá naběračku (akuzativ); mladá hrobnice – stará čepice, od hrobnice – bez čepice; dvě ženy – dvě budovy, znám ženy – čtu knihy atp.
Proč gramatická kategorie (ne)životnosti vznikla jen u rodu mužského?
Ještě ve 12. století se pojmenování živých bytostí a neživých objektů skloňovala (u mužského rodu) stejně. Důležité je, že první a čtvrtý pád (nominativ a akuzativ) jednotného čísla měly – v důsledku předchozího hláskového vývoje – stejnou vnějškovou formu, byly homonymní (chlap/muž pracuje – vidím chlap/muž). Proto ve větách typu Otec zabije strýc nemuselo být vždy zřejmé, kdo děj koná a kdo je jeho objektem. To vedlo k tomu, že se ve funkci čtvrtého pádu začalo (ve 13. století) používat pádu druhého, který se od prvního formálně odlišoval: místo homonymního (nejednoznačného) Otec zabije strýc se začalo objevovat Otce gen. zabije strýc, anebo Otec zabije strýce gen.. Tento druhý pád (genitiv) byl pak v myslích uživatelů přehodnocen v pád čtvrtý, začal být vnímán jako akuzativ (protože plnil jeho funkci): Otce akuz. zabije strýc – Otec zabije strýce akuz.. Touto změnou (nazývanou genitiv – akuzativ) započalo postupné konstituování kategorie (ne)životnosti u maskulin, neboť u pojmenování neživých objektů zůstaly nominativ a akuzativ homonymní (hrad nom. stojí – vidím hrad akuz.). U feminin k ničemu podobnému nedošlo, protože u nich se od sebe nominativ a akuzativ (i ve 12. století) formálně odlišovaly, a to jak u pojmenování živých bytostí, tak u pojmenování neživých objektů: žena/voda (nominativ) – ženu/vodu (akuzativ). Věty typu Matku zabije teta, Matka zabije tetu byly jednoznačné, a tak nebylo třeba žádných změn. Proto u ženského rodu nevznikl žádný skloňovací rozdíl mezi pojmenováními živých bytostí a neživých objektů, a tak je tomu dodnes.
Vím, že učitelé někdy žáky učí, že i o femininech jako matka, dcera, babička, učitelka … můžeme říkat, že jsou životná, protože označují živé bytosti. S ohledem na dosud napsané je však už dostatečně zřejmé, že nejsou ani životná, ani neživotná, nýbrž stojí zcela mimo tento gramatický protiklad. Odpověď na otázku zformulovanou v titulu tohoto příspěvku proto může znít velmi nadějně: Ne, ženy nejsou neživotné! Bohužel však nejsou ani životné. Taková je gramatika.
Poznámka na závěr:
Někdo by mohl zpochybnit tvrzení, že je gramatická kategorie (ne)životnosti založena na významovém protikladu živá bytost versus neživý objekt poukazem na to, že slova jako plyšák, sněhulák, robot atd. živé bytosti nepojmenovávají. To je pravda. Byť osobní (a nebojme se říci přímo osobnostní) podstata mého dávného přítele oslíka je nezpochybnitelným faktem a nelze o ní diskutovat. Každopádně: O založenosti kategorie (ne)životnosti na daném významovém rozdílu jasně svědčí už případy typu pán versus hrad, anebo muž versus stroj. To, že se životně skloňují i slova jako sněhulák, je důsledkem toho, že označované skutečnosti nahlížíme jako člověku „podobné“, a podle toho s jejich pojmenováními zacházíme.
